Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Pověrčivost praktického národa

[MF Dnes, 4.7.2007, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Statistiky nelžou, letošní teplá zima opravdu přála stavebníkům. O prázdninách si to může ověřit každý, kdo má oči ke koukání. Náš zapadlý prázdninový kout středních Čech, zvyklý v tuto dobu na rámus sekaček a cirkulárek ze zahrad, ozvučují od letošního jara nezvyklé tóny: bagry a sbíječky, cinkot lešenářských trubek a rytmické skřípění míchaček. V pražském Podolí jsme takto prožívali druhou polovinu devadesátých let - všichni sousedé stavěli. První vlna popřevratových úprav starých domů pro nové poměry tam už skončila. Stavební ruch se šíří dál krajinou a dorazil do míst, kde se ještě nedávno mohlo zdát, že se rokem 1989 zastavil čas.

Dnešní půvaby zapadlých městeček a osad jsou obyčejně nechtěným důsledkem tamní chudoby.

Domky na náměstích si uchovaly vnější podobu z devatenáctého století jen proto, že se jim dvacáté století vyhnulo. Železnice i hlavní silniční tahy je minuly obloukem. Živnosti, založené odedávna na stálém přísunu pocestných, vozů a trhovců, zanikaly jedna za druhou - zájezdní hostince, kořalny, koloniály, ševcovny. Vchody do krámků se zazdívaly, rušná náměstí se měnila v ospalé návsi a potomci slušně vydělávajících řemeslníků v rolníky.

U nás na neúrodné vysočině se to rovnalo poukázce na skromné živobytí. Že se tu pak málo sledovaly nové trendy ve stavebnictví, že se hospodaření s nemovitostmi omezovalo na základní údržbu zděděného, to se rozumí samo sebou. Jestli se lidem líbila podoba, kterou dali domům bohatší předci, nebo jestli snili o ploché střeše, břízolitové fasádě a garáži se železnou roletou, to už dneska těžko zjistíme. Pro správný úsudek o duchovním životě českého venkova je myslím lepší předpokládat, že jim stavební symboly pokroku přinejmenším vrtaly v hlavách.

Novostaveb tu vznikalo málo a chovaly se k okolí velmi uctivě. Stavěl si soudce na penzi, prodejce motocyklů a podnikavý starosta. Také jeden učitel, když se oženil s dcerou ze mlýna. Všechno už to byly vilky, ale bez všech okázalostí, se zjevnou vůlí nenarušit venkovský charakter okolí.

Ani normalizační svépomocný blahobyt u nás nezanechal velké stopy. Dvě nové ulice slušných domků se sedlovou střechou (benešováky), pár dvougeneračních krychlí s nepotřebnými balkony, brutální prodejna Jednoty podle typizovaného projektu, bytovka. Na starých staveních tu a tam luxfery. Plechová vrata ve starých vjezdech zůstala v menšině, eternitové desky a plechové šablony jen na několika střechách - hyzdí však výstavní školu. Některé chalupy prosvětlují předimenzovaná okna a ohromné vchodové dveře v kovových rámech svědčící o tom, kdo z místních stavěl pražská sídliště. Bilance to je vlastně výborná, zvlášť ve srovnání s jinými místy. Snažím se tento stav zaznamenat, vtisknout do paměti, protože ohlušující rámus bouracích kladiv právě ohlašuje příchod nové doby.

Nejvíc slyším sbíječku, s níž sám poskakuji po betonové desce. Můj předchůdce zalil podlahy v přízemí kamenného domu. Starší pán, kterého jsem právě vystřídal, si jedním škrtem lžíce otevřel pivo. Olizuje si roztrhané puchýře a nevěřícně kroutí hlavou. „Osmdesátá léta, to byla hrozná doba. Šnelarbajt. Přišel k nám na stavbu z učení tesař a neuměl svázat krov, jenom šalovat. Vládla pověra, že cement všechno vyřeší.“ „Věřili tomu i zedníci?“ ptám se. „Zedníci ne,“ protestuje, „ale co rozhodují zedníci?“ Cestou na oběd míjíme díry vybourané pro eurookna, první posly současnosti. „Naši čtenáři by rádi věděli, co pokládáte za nejhorší pověru dneška,“ říkám a vytahuji poznámkový blok. „Beton nebo plastový vokno, pořád je to to stejný. Bezúdržbovost,“ odpovídá bez váhání a já si nic psát nemusím, tohle si budu pamatovat.





Zpět