Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Teplo přichází z Kremlu

[MF Dnes, 13.2.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Svátek ruského plynu se na Ukrajině slaví podle opakujícího se schématu: uprostřed zimy si Moskva vynutí jednání o platbách za dodávky a celá Ukrajina napjatě sleduje, jak dopadne. Zavře Gazprom po vypršení ultimáta kohoutky? Kolik stupňů bude mít příští týden babička v paneláku? Rozpadne se vládní koalice?

Je vlastně s podivem, že po mnoha lekcích této sousedské výchovy se na Ukrajině stále nachází dost lidí, kteří nepokládají za hlavní úkol zahraniční politiky přimknout se zpátky k Moskvě, která se už dávno před Putinovým nástupem snaží - slovy ruského politologa -„přinutit Ukrajinu k přátelství“. Dosavadní neúspěchy v této věci souvisí nejen s proevropskými ambicemi části ukrajinské veřejnosti, ale také s poněkud strnulými ruskými představami o tom, jak má taková družba mezi sousedy vypadat.

Po sedmnácti letech nezávislosti zůstává Ukrajina zemí s nejistou budoucností. Nenaplnily se skeptické prognózy z počátku 90. let, předvídající rozpadu na východní a západní část. Ale obě tendence zůstaly uvnitř ukrajinských hranic a v ukrajinské politice: ze Západu se jezdí za prací do Evropy, z Východu do Ruska; politiky lze dělit na prozápadní a proruské, což však není měřítko jejich osobních kvalit, ale taktiky v politickém soupeření.

Dlouho platilo, že čas pracoval pro Ukrajinu: po roce 1991 zdánlivě nehybná společnost řešila otázky, které měly země střední Evropy i Pobaltí dávno za sebou. Lidé si osvojovali myšlenku národního státu a kyjevští politici se učili ukrajinsky. Za sedmnáct let země srostla a aspoň pro nejmladší generaci se samostatná Ukrajina stala samozřejmostí.

Rozhodná reakce veřejnosti na volby zfalšované ve prospěch proruského kandidáta v roce 2004, známá oranžová revoluce, svým rozsahem překvapila organizátory protestů. V Americe a v západní Evropě se slavila porážka Putinových intrik a obrat Ukrajiny k Západu. Asi to bylo trochu předčasné. Spory uvnitř oranžové koalice i způsob, jakým od počátku vykonávala vládu, odradil mnoho bývalých spojenců; západní politici se z návštěv Kyjeva vraceli s rozpaky.

Tlak vycházející z Putinova Ruska, dobře citelný i mnohem dál od Moskvy, se zatím stupňoval. Prozápadní většina v ukrajinské politice nemá odpovídající program, kterým by mohla čelit nabídce účasti na ruské ropné konjunktuře. Společná zóna volného obchodu s EU je zatím ve fázi nezávazných úvah a nová schengenská hranice se nejtíživěji dotkla právě Ukrajinců.

Americký pokus vynahradit Ukrajině váhání EU členstvím v NATO má mnoho slabin. Předně způsobí další vyostření vztahů s Moskvou, ale co je důležitější, NATO není tím, co Ukrajincům chybí. Prezident, předsedkyně vlády a předseda parlamentu v lednu sice společně podepsali žádost o zařazení Ukrajiny do Akčního plánu členství v NATO, podle průzkumů ho však většina lidí odmítá. Otázka zní, zda může přibližování Ukrajiny k NATO účinně působit jako předstupeň integrace do EU, jak tomu chtějí rozumět Ukrajinci, kteří jsou takovému plánu nakloněni.

Kdo chce, ať věří, že včerejší ultimátum Gazpromu jenom náhodou vyšlo na první den dlouho očekávané návštěvy Viktora Juščenka v Kremlu. Po několika hodinách napětí oznámili oba prezidenti, že se žádné drama nekoná, rozhovory proběhly v konstruktivní atmosféře, obě země spojuje strategické partnerství a spor o platby za plyn se vyřešil. Zdá se, že si Rusko na sklonku Putinovy éry osvojuje pestřejší rejstřík politických prostředků. Tentokrát ne mráz, ale teplo přichází z Kremlu. Teplo, tolerance, mír a vzájemný obchod. K čemu by vlastně bylo rozšiřování NATO?





Zpět