Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Škoda papíru na korektní dějepis

[MF Dnes, 21.5.2008, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Byl to spíš výslech než rozhovor. Krzysztof Ruchniewicz, historik z Vratislavské univerzity, obhajoval v deníku GazetaWyborcza knihu Rozumět dějinám – utvářet budoucnost: Polsko-německé vztahy v letech 1933–1949.

Napsal ji spolu se dvěma dalšími Poláky a jedním Němcem jako příručku pro výuku dějepisu na gymnáziích v obou zemích. Polská verze vyšla loni a působí pozdvižení. Proč se v knížce objevuje termín „vyhnání“ namísto „vysídlení“?

Proč chybí Varšavské povstání?

Proč vůbec taková kniha vyšla, když je její obsah „z polského pohledu nevyhovující“?

Docent vysvětloval, že to není učebnice, ale učební pomůcka, učebnice se teprve začíná psát.

Schválně chybí mnoho věcí, které jsou napsány v jiných knihách; tato se soustředí na problém nucených migrací – čili odsunování, vysídlování, vyhánění. Přeshraniční projekt mezi Saskem a Dolním Slezskem inspirovala společná francouzskoněmecká učebnice. Obsah vychází z debat s učiteli a studenty při polsko-německých setkáváních. Pokouší se vysvětlit základní otázku: jak se ve Vratislavi ocitli Poláci z Haliče a proč z ní zmizeli Němci. Za každou kapitolu ručí její autor, text není usnesením mezinárodní komise: „Mohli jsme si vybrat – buď si začít hrát na cenzora a škrtat všechny dráždivé obraty a názory, nebo přiznat, že existuje jistá verze dějin, na niž mají Němci právo, ale o níž je třeba diskutovat. Myslel jsem si, že je lepší vydat věc spornou než se utopit v půtkách a nakonec nevydat nic.“

Podle Ruchniewicze spočívaly nejobtížnější diskuse s Tobiasem Wegerem ze Spolkového institutu pro kulturu a dějiny Němců ve východní Evropě v Oldenburgu, jediným Němcem v autorském kolektivu v celkovém rozvrhu látky. Pokládal za přehnaný prostor, na němž Poláci popisovali „východní faktor“ celého problému: Sovětský svaz a jeho zábor východního Polska v roce 1939 a vše, co z toho vzešlo. Naopak se mu zdálo podceněné téma vyhlazování Židů, které nedostalo zvláštní kapitolu.

Po dohodě o proporcích napsal každý autor své, a tak se v kapitole TobiaseWegera mohou polští studenti dočíst, že v roce 1945 k Polsku připadla „historická německá území“. Což je podle převažujících reakcí skandál.

Přiznám se, že nechápu, proč se schopní historici do takových projektů vůbec pouštějí. Vždyť francouzskoněmeckou učebnici nelze brát za pozitivní, ale za odstrašující příklad. Přes ohromné úsilí se text nepodařilo dotáhnout do oboustranně přijatelné podoby, takže se obě jazykové verze v posledních sporných místech liší. V případě polsko-německém se nedá čekat výsledek hladší, naopak. K čemu je vůbec potřeba hledat slova, jimiž by mohli bývalí protivníci společně popsat poslední válku, v níž stáli proti sobě?

Jak se mohou Němci a Poláci domluvit na dějinách žijících generací, když o nich není shoda ani uvnitř těchto národů? A kdo má výsledky těchto domluv číst? Adepti diplomatického řemesla, aby viděli, jak dokáže mezinárodní kolegium doktorů, docentů a profesorů tančit mezi vejci?

Neměli by historici raději nechat podobné bitvy politikům, diplomatům a novinářům a věnovat se bádání? Nechci nikoho od politiky odhánět, jenom mi je při pohledu na seznamy slovutných jmen účastnících se této neproduktivní vědecké diplomacie líto nenapsaných knih a neodpřednášených hodin, které je nutno připočítat k celkovým ztrátám z těchto pošetilých aktivit. Vždyť stačí počkat dvě tři století, získat nadhled, zažít něco nového a společné stanovisko odborníků vznikne raz dva, pokud o ně ještě někdo bude stát.





Zpět