Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Novela památkového zákona: a je to!

[MF Dnes, 2.7.2008, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Poslanci se těšili na prázdniny, a tak novela památkového zákona prošla minulý týden Poslaneckou sněmovnou jako pivo žíznivým hrdlem. Nikdo se nepřihlásil do debaty, ministr se vzdal závěrečného slova. Hlasovalo 183 poslanců, pro bylo 167, nikdo proti. Odpovědnost za památkově chráněná území tedy přejímají kraje, které si v nich budou hospodařit po svém. Zákon jim dává pravomoc určit podle vlastní úvahy, co odborná pracoviště památkové péče už dělat nesmějí. Půjde jen o detaily, zásada je zjevná: sama nesmějí mluvit do ničeho. Mohou a musí shromažďovat podklady.

K tomu se budou hodit, kdo jiný by se hrabal v archivech a četl odborné časopisy. Ale posoudit, co shromážděná dokumentace vlastně znamená, to už si žádá vyšší svěcení. O tom se bude rozhodovat na hejtmanství.

Stát se i tady, v oblasti památkové péče, velice rychle a velmi ochotně vyvazuje ze závazků, které si dříve nabral. V minulých desetiletích vyhlásil několik set památkově chráněných území, rezervací, zón a ochranných pásem. K tomu máme asi 45 tisíc objektů prohlášených za kulturní památku. Zákon sice ukládá povinnost udržovat památku jejímu vlastníkovi, ale svou odpovědnost má v každém jednotlivém případě také stát, který objekt za památku prohlásil. Teď si s ní neví rady. Památek je tolik, že je nedokáže účinně chránit. A už vůbec ne pomáhat vlastníkům s údržbou. Vleklé potíže má stát i se samou evidencí památek.

Schválená novela památkového zákona stejně jako připravovaný nový památkový zákon představují překotný útěk od přijatých závazků, náhlé zpřetrhání stoletých snah o jednotnou státní politiku v památkové péči. Všechnu moc dostanou kraje – a děj se vůle samospráv.

Není pochyb, že kraje mají vůli dobrou. Sebevědomí, že všechno budou dělat lépe, jim nechybí. Stačí se podívat na způsob, jakým se představují v propagačních materiálech. Na čelných místech najdeme – hned za rozesmátým hejtmanem a jeho družinou – památky a zase památky. Vypadají hezky, hlavně ty výstavní, udržované, za nimiž jezdí turisté a které si samy vydělají na provoz.

S takovými však žádné starosti nebyly a nejsou. Nevyřešený problém je s památkami zchátralými a poničenými, ležícími na odlehlých místech, které právě teď vyžadují mnoho peněz na záchranu a v dohledné době nedávají žádnou naději na rentabilní provoz. Druhá velká potíž je s developerskými projekty, které se hlava nehlava derou do cenné historické zástavby, ať jde o kanceláře, obchody nebo byty.

Zatěžkávací zkouška krajů jako nových správců nemovitého kulturního dědictví proběhne v těchto dvou oblastech. A právě v nich může znamenat blízkost památkám nevýhodu, poněvadž s ní souvisí také bližší vztah k majitelům, uživatelům a investorům.

Ti jsou v obtížné situaci. Zákon jim ukládá povinnosti, z nichž vyplývají výdaje. Systém dotací, nepřehledný a hlavně chronicky deficitní (vnitřní dluh na památkách se hrubě odhaduje na šedesát miliard korun), nikomu nedává reálnou naději, že mu veřejné rozpočty účinně pomohou. Stavebníci proto nasazují všechny páky, aby ušetřili, často ve skutečné nouzi. Pákou nejúčinnější bývá přesvědčit příslušný úřad, aby přimhouřil oko a povolil probourat pár středověkých zdí, přistavět patro nebo zbourat celý dům a nechat jen fasádu. Hloupé na tom je, že finanční rozdíl mezi nevratnou devastací a citlivou opravou nemusí být velký a z hlediska skutečné hodnoty objektu bývá zanedbatelný. Optimista, poněkud zoufale hledající na nových poměrech v památkové péči něco dobrého, by chtěl věřit, že bohatnoucí kraje časem začnou dělat to, co stát nedokázal. Místo schvalování devastačních projektů nabídnou přehledný a spravedlivý systém podpory pro údržbu a citlivé opravy památek.





Zpět