Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Radostná bilance ruského impéria

[MF Dnes, 28.1.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Putinovo Rusko neudivuje jenom okolní svět, ale také některé Rusy, jako je historik Jurij Afanasjev. Gruzínská válka a podzimní pouť ruského vojenského námořnictva do Venezuely ho inspirovaly k eseji hledajícímu odpověď na otázku, co se v uplynulých dvaceti letech stalo s jeho zemí. Článek nazval Ruská „zvláštní cesta“: historický běh na místě. V prosinci vyšel rusky v časopise Novaja Gazeta, minulou sobotu v polském překladu v Gazetě Wyborcze, obě verze jsou přístupné na internetu.

Afanasjev se ptá, v čem spočívá nehybnost ruského státu. Čtvrt století po ohlášení „demokratizace“ Michailem Gorbačovem se v jeho struktuře změnilo nápadně málo.

Na jedné straně stojí všemocná vládní byrokracie, která se podle Afanasjeva chová k vlastním lidem jako k nespolehlivému živlu na dobytém území. Na druhé straně tradičně mlčící a fakticky bezprávné obyvatelstvo. Třetí strana, ruská inteligence, je prodlouženou rukou vlády, takřka bez výjimky ochotná doma i v zahraničí propagovat její kroky.

Vládní systém podle Afanasjeva nedoznal mnoho změn. I když se trojice vládců posledního dvacetiletí Gorbačov – Jelcin – Putin lišila v záměrech, s nimiž přicházela do Kremlu, i v používané rétorice, reálný život pokračoval ve vyjetých kolejích. Změnily se formy státní kontroly nad hospodářstvím a mechanismy, jimiž se rozdělují zisky.

Úzká vládnoucí elita však zůstává v postavení zeměpána, vlastníka všech zdrojů. Toto postavení vládců Kremlu je skutečným jádrem politického systému.

Nezměnilo se také jeho poslání: udržovat moc nad impériem. Afanasjev cituje článek z putinovského ideologického časopisu Expert, který tento program obhajuje jako jediný racionální projekt pro Rusko. Podle něj země neměla a nemá na vybranou. Impérium musí udržovat při síle, jinak by ztratila vše a stala by se bezmocnou kolonií. „Ruskému způsobu objevování světa vládla územní expanze. Není však třeba si kvůli tomu sypat popel na hlavu. Vždyť velmoc, již naši předkové vybudovali, nepředstavuje menší důvod k hrdosti než švýcarské hodinky, francouzská kuchyně nebo umění italské renesance,“ cituje Afanasjev článek z Experta, který za součást imperiálního dědictví výslovně označil „schopnost vycházet se sousedy a v případě potřeby s nimi válčit“.

Podle imperiální ideologie mají Rusové svobodu, jež jim ostatní národy mohou jen závidět, totiž svobodu podporovat své vládce a stát se tak spolutvůrcem světových dějin. Ruské impérium nikdy není samoúčelné, nabízí spásu celému světu. Před rokem 1917 jako strážce opravdového křesťanství (pravoslaví), za Lenina a jeho nástupců jako centrum světové revoluce. Dnes Kreml formuje koalici, která má zachránit svět před nadvládou Spojených států.

Afanasjev tvrdí, že to v Kremlu se světovou misí nemyslí tak vážně jako carové nebo Stalin. Dnešní vládci se jen drží osvědčených postupů a prokazují kvality hráčů pokru, kteří se naučili vyhrávat bez ohledu na to, jaké karty právě drží v ruce. Možná to tak i bude, ale pro nás to na situaci mnoho nemění.

Rusko hýří aktivitou a těží z obav a bezradnosti, které tím způsobuje svým někdejším koloniím.

S výměrem svobody jako podílu na ruské velikosti máme jisté zkušenosti. Okusil ji v roce 1943 při návštěvě Moskvy a podpisu spojenecké smlouvy Edvard Beneš a po něm všichni vládci Československa do roku 1989. Listopadem 1989 jsme ze světových dějin na chvíli upadli do regionální konzumní nudy. Putinova ohlášená návštěva naznačuje, že nás nepokládají za ztracený případ.





Zpět