Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Nudíme se, tak máme antikomunismus

[MF Dnes, 29.7.2009, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Už několik týdnů vedou intelektuálové debatu o českém antikomunismu.

Proč právě antikomunismus najednou zaplňuje veřejný prostor? Pročítám články filozofů Václava Bělohradského, Antonína Kosíka a Martina Škabrahy, historiků Evy Hahnové a Ondřeje Slačálka, politologů Pavla Barši a Bohumila Doležala, novinářů Erika Taberyho a Ondřeje Neffa, uveřejněné v novinách, časopisech, na internetu.

Měly by se sebrat do knihy! Neplánovaná výroční diskuse o stavu české politiky a myšlení o ní dvacet let po Listopadu začala.

Celá diskuse se točí kolem otázky, zda je český antikomunismus šidítkem, náhražkou myšlení, nebo přirozenou reakcí na historickou zkušenost a politickou situaci. Zahájil ji Bělohradský kritikou médií, předně komentářových stran MFD. Podle jeho názoru nepěstují politickou analýzu, ale bezduché odříkávání antikomunistických zaklínadel. Většina hlasů, které dosud zazněly, s tím v podstatě souhlasí. Různí se v hledání příčin tohoto stavu, přikládají mu jinou závažnost. Že by „komunismus“ mohl být stále reálnou hrozbou a antikomunistické postoje v jádru správné, namítli jen Tabery a Doležal.

Po všem tom čtení mi v hlavě vrtá otázka: Na co vlastně antikomunismus přináší odpověď? V politické rovině je věc celkem jasná.

Říká, koho nevolit. Myslím si však, že to není celé, jakkoliv se to tak některým sympatizantům levice jeví. Antikomunismus je pro ně stručně řečeno vychytralá rétorika politické pravice a zejména Topolánkovy ODS; nenáročná, přehledná a účinná. Nepochybuji, že to tak je, ať už tento stav budeme popisovat ironicky nebo vážnými slovy, ať s řečeným souzníme nebo v nás budí odpor: antikomunismus a česká pravice jsou na úrovni politického soupeření spojené nádoby.

Zajímavější mi připadá antikomunismus nestranický, „nepolitický“, který žije a mohutní ve veřejném prostoru a sdílejí ho lidé, kteří by kupříkladu ODS v životě nevolili. Těm antikomunismus slouží jako orientační bod v jejich občanských postojích, patří k jejich identitě a sami ho pokládají za projev svobodomyslnosti a demokratičnosti, jako ti mladí grafici, kteří před lety soutěžili o nejvtipnější antikomunistické tričko („Nechci zpátky do pohádky“). Mám podezření, že tento antikomunismus je v podstatě luxus. Ukazuje, že dohromady nemáme žádné starosti. Všechny důležité požadavky, jimiž žila česká společnost, se naplnily. Máme jazyk a stát, lidská a politická práva, jsme v EU a v NATO. Antikomunismus je odpovědí na otázku, co si po dosažení všech met máme se sebou počít – nic. Už žádnou změnu, tři sta let si v tom hovět. Terorismus je daleko, imigranti v podstatě vzorní, extremistů pár stovek. Žít sporem o poplatky u lékaře a zdaněním hospodských a dalšími provozními drobnostmi společnost dlouhodobě nemůže, potřebuje nějaké ideje, nebo aspoň iluzi, že nějaké má. Tak žije antikomunismem. Škoda Československa: mohli jsme se bavit předěláváním federace a hádat se s Ficem a Slotou.

Osobně nevěřím na konec dějin a nevěřím ani tomu, že naším problémem jsou naši komunisté. Dějiny mají jenom přestávku, pro nás nezvykle dlouhou. Dvacet celých let bez války, převratu, okupace, to naposledy zažila generace našich pradědů na konci 19. století. Stavěli tehdy divadla, chodili cvičit do Sokola, zakládali turistické cesty a hospodářská družstva, okrašlovací spolky, postavili petřínskou rozhlednu. Erik Tabery se v Respektu ironicky ptal, co je vlastně opakem antikomunismu. Snad komunismus? Dlouho jsem nemohl najít odpověď, ale už ji mám: opakem antikomunismu je petřínská rozhledna!





Zpět