Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Zbytkový odkaz Václava Bendy

[MF Dnes, 14.4.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Vítal jsem tu minule knihu předlistopadových článků Václava Bendy Noční kádrový dotazník a jiné boje. Tvrdil jsem, že číst Bendu otce mám za důležité a že ho pokládám za jednoho z mimořádně vlivných tvůrců naší současnosti. Dnes se v médiích mluví a píše o druhé polovině minulého století způsobem, který před dvaceti lety osamoceně prosazoval z tehdejších vůdčích postav české politiky právě on.

Změnu, která za dvacet let nastala, nepokládám za změnu k lepšímu. Pokud si vezmete do ruky noviny, časopisy, záznamy parlamentních debat z let 1990 až 1992, naleznete v nich pestřejší, hlubší a zajímavější popisy předlistopadového světa, než jsou ty, které kolem sebe slyšíme dnes. Jako by se postupně vypařila ohromná suma kritického poznání o tom, co přesně byla a jak fungovala socialistická diktatura. Jako by se vypařily informace o jejích hlavních třídách i zákoutích. Do 17. listopadu 1989 představovaly životní prostředí zdejší společnosti a každý její dospělý příslušník se v nich vyznal jako zajíc v lese.

Znalosti se také zaznamenávaly a vyhodnocovaly. Existují o tom celé knihovny původní české produkce. Kritická debata o marxismu tu začala v polovině 19. století, první kritiky bolševické revoluce psali čeští autoři od konce roku 1917. Do roku 1938 vyšlo v češtině několik stovek samostatných publikací pojednávajících ze všech možných hledisek a názorových pozic o marxismu a sovětském experimentu. Článků je tolik, že ani nejdou spočítat.

A seznamování se s touto problematikou přitom ještě ani pořádně nezačalo. Další knihovnu napsali uprchlíci po roce 1948 a ještě další po roce 1968. Přičtěte k tomu díla šuplíková a samizdatová, vydanou produkci konce šedesátých let a publikační vlnu z počátku devadesátých let - a máte moře vědomostí. Nikdo se v něm dnes nekoupe. Dokonce se vytratilo i povědomí o jeho existenci. Víc než Svědectví se zde dvacet let četly policejní registratury a úroveň debaty se tomu přizpůsobila.

Policejní archivy se od roku 1990 staly politickou zbraní a pohoršování se nad předchozími desetiletími součástí politického profilu části nových elit. U obojího stál Václav Benda jako průkopník radikální antikomunistické rétoriky i jako uživatel vybraných údajů z policejních archivů. Když sáhnete po jeho předlistopadových článcích, abyste se podívali na teoretickou přípravu, čeká vás překvapení. Málo nasvědčuje tomu, že právě autor těchto jemně ironických textů, v nichž je stále přítomný nadhled nad pozemským pinožením, se bude prosazovat jako velký lustrátor.

Předlistopadový Benda chválil katolickou tradici za její pochopení pro člověka jako tvora slabého a hříšného. Dosti přesně viděl některé věci budoucí. V roce 1978 napsal, že nejenom vláda, ale i opozice se musí bát frustrované společnosti, v níž dřímá „zuřivá touha pomstít svůj zmarněný život a současně smýt své viny v krvavém běsnění“. S krví přeháněl, ale jinak to byl postřeh trefný. Proč se tedy o dvanáct let později - na rozdíl od většiny někdejších kolegů z Charty 77 -ochotně stavěl těmto silám do čela? Doufal, že je zkrotí? Osedlá?

Sen o obrození českého národa v konzervativním katolicismu se nenaplnil. Zůstala tedy druhá polovina citovaného stanoviska. Podle ní katolík rozumí člověku natolik, že chápe, jak člověk ve svém nitru „dokonce je ochoten přiznat místo i touze po pomstě, modifikované do podoby odčinění a narovnání křivd“.

Čtu jeho texty a zdá se mi, že Bendův antikomunismus byl vlastně zbytkový program, který mu pro setrvávání v politice nakonec zůstal, když se ten pěknější rozplynul. Tohle totiž aspoň funguje. Zpitomělí zajíci nic nečtou a nechají se lustrovat.





Zpět