Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: S politiky nejančím

[MF Dnes, 12.5.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Ve dvacátém století se člověk podíval do novin, zjistil, že tam není nic zajímavého, a měl pokoj. Zlaté časy. Když si to nezakážu, trvá mi dobré tři hodiny, než se na internetu pročtu předvolebními komentáři a diskusemi. A to zdaleka nečtu všechno.

Po těch třech hodinách bych málem uvěřil, že naši zemi zachvátil předvolební boj. Jenže pak mě přijde zachránit žena, vyžene mě od počítače. Pořádá náš třídní sraz. Sehnala už skoro všechny, ale ještě jí chybí Andrea Hutarová, Petra Vozariková, Zuzana Ministrová, Jana Kratochvílová a Lucka Křečková. Buď se vdaly, nebo už emigrovaly. Ani bych se nedivil. Na internetu teď tolik lidí píše, že jestli nevyhraje jeho strana volby, odjede do ciziny. Brzy tu bude liduprázdno, nemovitosti půjdou dolů a zkrátí se pořadník u zubařky.

Nerad se odpoutávám. Právě mě napadá pár dobrých adres. Neprosáklo jméno manažera, který se uchází o Knížákovo křeslo v Národní galerii? ... Co se asi děje na Slovensku? ... Ale žena si za mými zády šustí podklady. Ani už vyčítavě neříká, že pospíchá, takže se soustředím, zatajím dech a kliknu na okénko, které moji seanci na internetu ukončuje. Koutkem oka zahlédnu na počítadle, že ne tři, ale šest a půl hodiny jsem byl připojen na síti. No nazdar, papírek s úkoly leží vedle mě netknutý. Nic jsem neověřil, nic nevyřídil. Jenom si četl v debatách, převážně předvolebních. S výsledkem – jak to říct slušně?

Mžourám unavenýma očima. Z opravdového okna. Zaostřuji do dálky na Blaník a zjišťuji, že hora stojí na svém místě. I já stojím na svém místě a zkouším se nějak vyznat ve skládce dat, v niž se proměnila má hlava.

Především si uvědomuji rozdíl mezi virtuální a hmatatelnou realitou. Za poslední tři měsíce jsem mluvil se stovkami lidí v různých místech a situacích, v Praze i na venkově, na Táborsku jako na Chodsku. Nenašel se ani jeden, kdo by stočil řeč na volby nebo politiku, mladý ani starý, chudý ani zámožný. Když jsem s tím začínal sám, krčili rameny. V reálném světě, v němž stále ještě alespoň částečně žiji, předvolební boj nepanuje. Dokonce podle všeho ani neexistuje, pokud nepočítám letáček s třešněmi, který jsem našel ve schránce.

Nepochybuji o tom, že v rodinách kandidátů a pracovníků reklamních agentur, což jsou množiny, které se v poslední době stále častěji pozoruhodně překrývají, jsou autenticky vzrušeni na nejvyšší míru. Nepochybuji o tom, že pocit osudového rozhodování s nimi opravdově prožívá i část příznivců. Jenom podotýkám, že všichni ti volbami rozvášnění divoši popisují zemi, kterou znám jenom z jejich vyprávění. Mohu ji s nimi sdílet pouze v debatách na internetu, ač se tu kolem sebe motáme na pár kilometrech.

Chápu je docela dobře: mají v tomto dostihu vsazeno asi tisícinásobně víc než já, pro kterého letos bude dost obtížné zvolit. Strany, k nimž historicky patřím, mají program, který se mi vůbec nelíbí a o němž jsem nadto přesvědčen, že odporuje mým zájmům. Navíc jejich kandidátky ve mně nebudí ani sympatie, ani důvěru. Mé zájmy zato chtějí hájit strany, s nimiž jsem tradičně ve sporu. Identita, nebo zájmy? Toť otázka, na niž nemám hotovou odpověď. Nerozhodl jsem se ještě, jak by v těchto volbách mělo vypadat moje vítězství. Tak se nesmíte divit, že mě hysterické předvolební výlevy nedojímají a že pokládám jejich dobrovolné šiřitele za pomýlené. S politiky nejančím.





Zpět