Tomáš Zahradníček: Rdoušení v temných koutech

[MF Dnes, 1.12.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Dnes dvě souvisící věci: zákon o třetím odboji a bourání na Václavském náměstí. Obojí má společný rys, jemuž říkával Jacek Kuroň „rdoušení v temném koutě“. Polský disident si v sedmdesátých letech myslel, že snaha o neviditelné, neveřejné uplatňování moci představuje zvláštní rys komunistické státní správy, která se bojí lidí, veřejného mínění a diskusí, a tak nejraději rozhoduje i jedná potmě a beze svědků. Dále si myslel, že jedinou obranou je na každý takový případ upozorňovat. V prvním se, jak dnes kolem sebe vidíme, strašně spletl, v temnotách si neméně libuje i demokratická samospráva. Obrana proti tomu je krajně obtížná: slova tak zlevnila, že zveřejnění bývá houby platné. I když máte pravdu opřenou o metr důkazů.

Dva příklady, které mě zrovna zlobí. První je zákon o třetím odboji, schválený narychlo Senátem před podzimními volbami. Před hlasováním jsme já a další zveřejnili výhrady, další sérii závažných námitek pronesli někteří senátoři. Nikdo nikdy na věcné výhrady neodpověděl, zákon byl tiše schválen. A vláda nedávno požádala svou poslaneckou většinu ve Sněmovně, aby zákon přijali i tam. Nechci se pouštět do detailů, jenom řeknu, že schválený text představuje jeden z nejsměšnějších zákonů, jaké kdy byly na planetě přijaty. Mám podezření, že ho pro senátory napsali Pat aMat nebo podobná parta kutilů, která pomalu v každé větě prozrazuje, že nemá o historii, kterou chce popisovat zákonem, ani tušení. Text svou příšernou hloupostí pobouřil snad všechny historiky bez ohledu na věk a politické názory. V minulých dnech doladila skupina kolegů z univerzit a akademie velice pečlivý rozbor celé normy, v níž jsou nejhorší nesmysly řádně a věcně zdokumentovány. Stejně i fakt, že užitek z tohoto zákona by měla jen a pouze část státní správy, které by se zvětšila agenda o udělování diplomů a prověřování žadatelů. Celý rozbor je k nalezení na webu pod názvem „Stanovisko historiků nejnovějších dějin k návrhu zákona o třetím odboji“. Vzhledem k tomu, jak zoufale vypadala nediskuse v Senátu, bych byl velice mile překvapen, kdyby se našlo aspoň pár poslanců vládní většiny, kteří by se na věc, k níž mají ideologickou směrnici, před hlasováním podívali. Což by znamenalo, že budou muset hlasovat proti, protože pro nemůže být podle mého názoru nikdo aspoň částečně gramotný. Druhá věc: demolice na Václavském náměstí. Elegantní dům na rohu Opletalovy ulice už magistrát zbourat povolil s odůvodněním, že není důvod jej chránit, protože je nevýznamný. Přistoupil tak na argumentaci majitele, kterou pro něho sepsal známý znalec Prahy architekt Zdeněk Lukeš. Osobně to pokládám za Lukešův velice zdařilý pokus o odbornou sebevraždu a jeho stanovisko za snadno vyvratitelný omyl. Ovšem veřejně se o celém případu mluví, až když je hotovo, závazné rozhodnutí podepsáno, čeká se už jen na demoliční výměr a na bagry. Zkázu domu, a tím i dosavadní podoby horní části Václavského náměstí, by v této fázi dokázala zastavit snad jenom prezidentská milost.

Obě rozhodnutí, zákon o třetím odboji i bourání na Václaváku, mají všechny rysy Kuroňova „rdoušení v temných koutech“. Pat aMat při psaní zákona s žádným historikem nemluvili, patrně nebyli zvědavi na námitky. Magistrát ani nenapadlo zveřejnit, že dostal žádost o bourání na Václavském náměstí. Potmě se píší zákony a schvalují demolice a ten pokradmý zájem, který je vede a tlačí, je pro parlament i městskou samosprávu natolik důležitý, že pro něj snesou i nevlídné výtky v tisku a nějakou tu petici. Nejdřív to zbouráme, nejdřív to schválíme, máme na to – a vy se pak vypovídejte. Mluvit s lidmi předem, chápu, vlastně ani nemohou, když páchají takto zlovolné a hloupé věci, které se v diskusi proti věcným námitkám obhájit vůbec nedají.