Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Ztracená nevinnost české politiky

[MF Dnes, 8.12.2010, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Původně jsem chtěl psát Ježíškovi, ale pak jsem to nevydržel a běžel si ji koupit. Tlustou knihu o české politice 90. let, takovou, jakou jsem si dávno chtěl přečíst. Jmenuje se Éra nevinnosti, napsal ji Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity a kromě mě už ji četli všichni. Lačně jsem tedy čtenářské zpoždění v uplynulých dnech v přestávkách mezi sáňkováním dohnal a podávám o knížce zprávu.

Podrobný výklad začíná 19. listopadu 1989 ustavením Občanského fóra a končí v lednu 1998, kdy dostala důvěru vláda Josefa Tošovského. Mezi těmito událostmi leží osm let české politiky, jež knížka vyvolává ze zapomnění. Soustředí se takřka výhradně na nejvyšší úroveň vládní a parlamentní a líčí jejich vývoj a proměny.

Byl jsem zvědav, z čeho je knížka vlastně ušitá, a tak jsem nejprve prolistoval poznámky. V naprosté většině odkazují k dobovému tisku. Když člověk čte výklad psaný s takovým přehledem, zdráhá se uvěřit tomu, že by se dal získat opětovným přečtením starých novin, aspoň já ho takto získat nedokážu, i když si tisk 90. let čítávám. Autorovu suverenitu si vysvětluji jeho zázemím v silné brněnské politologické škole, kde se o české politice bezmála dvě desetiletí pilně píše, učí a její příslušníci mají události zmapované a vědomosti zažité. Podezřívám autora, že by dokázal zpaměti odpřednášet druhou Klausovu vládu, kdybyste ho vzbudili ve tři ráno.

Přitažlivý název Éra nevinnosti autor vykládá v úvodu a závěru. Doba, kterou vymezil lety 1989–1997, se podle něho odlišovala od politiky předcházející i následující reformátorským zápalem politiků a důvěrou veřejnosti v to, že politická elita s nasazením pracuje pro lepší budoucnost celé společnosti, které jí propůjčovaly zvláštní rysy. Hlásí se tak vlastně k umírněné verzi šířící se legendy o zlaté popřevratové éře, v níž se v horních patrech politiky pohybovala řada zajímavých postav, a určující střety o směřování země se odehrávaly v intelektuálně podnětném trojúhelníku Václav Havel – Václav Klaus –Miloš Zeman.

Z každého z jeho cípů vypadal pohled na českou politiku trochu jinak.

Kopečkovo vidění se nejvíc blíží cípu klausovskému.

Jeho hodnocení se mnoho nerozcházejí s tím, jak psával o české politice týdeník Respekt, který ostatně patří k často citovaným. Respekt si uchovával jistý odstup, nesouhlasil s řadou jednotlivostí, ale když byla nutnost se zásadně rozhodnout, postavil se za Klause.

Právě tím mě, někdejšího čtenáře Respektu, knížka při čtení zlobila. Když jsem si tu před časem stěžoval na knihu o Klausovi od Jiřího Pehe, že z ní minulé události poznávám jenom matně, musím si na Lubomíra Kopečka postěžovat, že mi způsobil nesnáze zcela opačné. Optika autora jenom o tři fousy mladšího, než jsem já, je strašidelně podobná tomu, jak jsem sám věci prožíval, jen na detaily jsem dávno zapomněl. Zjistil jsem při čtení, že napodruhé už nedokážu prožívat 90. léta jako éru sladké nevinnosti. Do dobové fasády bych si nejradši vyvrtal pořádnou díru a podíval se, co se dělo za ní. Jenže na zpřístupňování dobových písemností si nedočkavý historik bude muset počkat ještě celé jedno desetiletí a další léta bude trvat, než se z nich napíše něco kloudného. Přinejmenším do té doby zůstane Kopečkova knížka základní příručkou, na níž vyroste několik generací českých studentů.





Zpět