Tomáš Zahradníček: Pravidla českého parlamentu

[MF Dnes, 9.2.2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Velkou knihu o našem parlamentu vydal právník a politolog Jan Wintr. Jmenuje se Česká parlamentní kultura a čtenář v ní nalezne vysvětlení toho, co, proč a jak se vlastně v Poslanecké sněmovně děje. Svou koncepcí připomíná příručku k nějaké neznámé sportovní hře. Vykládá nejen pravidla, ale také ukazuje, jak se v praxi používají. Proč vznikla, jak se vyvinula a jak jejich dodržování či porušování ovlivňuje děj. Bez takového zasvěcení do pravidel pohled do parlamentu nedává velký smysl, stejně jako dlouho nevydrží přihlížet u hřiště ten, kdo netuší, co se vlastně odehrává mezi hráči a míčem.

Knížku jsem otevřel z pracovní povinnosti a trochu se jí lekl po zběžném prolistování, které mi odhalilo, že se z valné části skládá z komentovaných pasáží sněmovních protokolů. Hned se mi ale zalíbila úvodní pasáž a pak jsem se začetl dál a byl rád, že jsem se nenechal odradit.

Nálezů, které stojí za pozornost, přináší kniha řadu. Vychází z představy o parlamentu jako o místě, kde hlavní politické síly obhajují své záměry. Pojetím sněmovny jako řečniště se politická teorie vyrovnala s kritikou, která v minulém století prostřednictvím svých mluvčích zprava i zleva označovala parlamenty za žvanírny zakrývající skutečnost, že se rozhoduje jinde. Že tomu tak často je, politologie dnes bez odporu připouští. Obhajuje parlamentní jednání jinak, totiž jako výsadní tribunu, kde hlavní politické síly objasňují své konání jakožto úsilí o obecné blaho a kde se ke každé otázce mohou vyjádřit i názorové menšiny. Hlavním účelem promluv není přesvědčit ostatní poslance, něco takového je v historii moderních parlamentů jev vzácný, ale ukázat, že důležití aktéři mají dost pádných argumentů a dokážou jimi osobně a pohotově čelit kritice. Kdyby se v parlamentu jen ověřovala soudržnost vládní většiny, mohlo by se hlasovat skoro bez řečí.

Je-li parlament především veřejnou scénou politiky, nabývá na důležitosti, zda je předváděný kus srozumitelný a věrohodný. Jak autor zjišťuje při srovnání se zahraničím, náš parlament v tomto směru není příliš šťastně ustaven. Řada drobných odchylek jednacího řádu a zvyklostí od úspěšnějších vzorů způsobuje, že jednání je pro laiky nepříliš pochopitelné a často nevábné.

Prakticky vzato, pokud dobře rozumím Wintrovu sdělení, rámec parlamentního jednání by si zasloužil dopracovat. Podrobných pravidel jednání je poměrně málo, pozice předsedajícího slabá, což způsobuje, že se podstatná část parlamentních bojů nevede o věc samu, ale o proceduru projednávání. To máničivé důsledky pro diváckou srozumitelnost i pro úroveň hry. Těžko sledovat soupeření, v němž se hráči skoro nedostanou ke kloudné akci a po většinu času se dohadují o pravidlech.

Parlamentu neprospívá, když se při projednávání určité otázky pravidelně nestřídají řečníci opačných táborů, což je v mnoha jiných sněmovnách pravidlem, které zvyšuje kvalitu debaty. Po dvaceti letech u nás není stále jasné, jakou roli by měl ve Sněmovně hrát vůdce opozice. Když jí předsedá (jako svého času Miloš Zeman a Václav Klaus), nesmí vést oponenturu proti vládě. Jenže když se nestane funkcionářem Sněmovny (nebo předsedou svého klubu, i když ani to není moc praktické), vypadne ze seznamu řečníků s přednostním právem a nemůže rovnocenně diskutovat se členy vlády. To je jen pár útržků z mnoha autorových postřehů o nedomyšlenostech parlamentní procedury, které se mi zapsaly do paměti.

Člověk si při takovém čtení opětovně uvědomí, že velké neřešitelné věci, jako je česká politická kultura,mají své základy v mnoha věcech malých, které by se jedna po druhé řešit daly. Wintrova knížka vykonala kus důležité práce při pojmenovávání těch řešitelných drobností. Není vůbec divu, že je její autor pokládán za mimořádný talent české právní vědy.