Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Stavitelé skanzenů

[MF Dnes, 9.2.2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Ve svém pondělním zápisníku na blogu Respektu psal Milan Šimečka o politickém skandálu na Slovensku. Týká se nestydatých přivýdělků politiků v dozorčích radách. To je příběh tak zevšednělý, že jeden už ani nevyskočí ze židle a nevolá fuj. Zaujal mě na tom Šimečkův komentář, v němž pojmenoval věc, která mi delší čas vrtá hlavou. Na okraj sebeobhajoby dotčených politiků se podivil, proč slovenská stejně jako česká pravice nepřináší vůbec žádné myšlenky. Také se tomu divím. Ne střídavě lepší a horší, ale žádné. Myslím, že i naše tlustá kočka Matylda vede bouřlivější duševní život. Opakování mantry o neschopném státu působí až komicky, když ji pronášejí správci, kteří jsou za jeho stav odpovědní. A jinak? Jinak nic.

Pan Šimečka toto konstatování doprovodil slovy o tom, že pravice je u nás líná myslet. V tom už s ním tak docela nesouhlasím. Diagnóza lenosti mi připadá milosrdná. Obávám se, že příčina je závažnější. Pravice u nás není tak ohromně úspěšná navzdory tomu, že nepřináší žádné nové myšlenky, ale právě proto, že je nepřináší.

Ohlédnutí za tradicí moderní české politiky ukáže, že to je strategie neobyčejně úspěšná. Česká společnost je totiž v jádru nepolitická. Předpolitická. Archaická. Nežádá od vládců, aby svět měnili k lepšímu, ale aby ho neměnili vůbec. Na dějiny české politiky můžeme pohlížet jako na sled pokusů takové touze vyhovět. Budovat skanzeny a zavírat se v nich.

Už ty začátky! Celých padesát roků až do první světové války si česká politika vystačila s požadavkem, aby se císař dal korunovat za českého krále a obnovil středověké zemské výsady. Doprovodný program tvořily aféry. V roce 1914 žila Evropa čekáním na válku, což česká veřejnost neměla čas sledovat, protože řešila kruciální otázku, zda byl poslanec Šviha agent a kolik za to bral.

Když překvapení vojáci rukovali, zpívali na nádražích „červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč“. Masaryk to později vykládal jako rafinovaný začátek odboje, ale Češi asi opravdu nevěděli, co se děje.

Starý skanzen se na konci války rozpadl. Ale hned si česká společnost zbudovala nový a zavřela okna. Dvacet roků si vystačila s několika poučkami z roku 1918. V článcích meziválečných dopisovatelů z Paříže najdeme opakované stížnosti, že je skoro nemožné poskytovat politické zpravodajství národu, který o informace nestojí. Mnichovský šok, to je požár skanzenu. Jeho překvapení obyvatelé věřili v moc Francie a ve Společnost národů ještě dlouho poté, co obojí zaniklo. Když se je někdo snažil na změny upozornit, zacpávali si uši.

Lidová demokracie, to byl panečku skanzen! Tři myšlenky na čtyřicet roků. Nevím, jestli tu lidé věřili v třídní boj, ale jsem si jistý, že nemalá část národa věřila v solidní základy státního socialismu. Nehybnost, na niž si stěžovalo pár spisovatelů, české letoře velice vyhovovala. Jenže i ten útulný socialistický skanzen se nám nakonec pod náporem vnějších událostí rozpadl.

Ale máme zase to, co jsme vždycky chtěli. Nový skanzen. Uvnitř tři myšlenky ročník 1990, to se naposledy větralo. Při stavbě to ani jinak nešlo. Co je nového, je od čerta. Novinky ze světa nejsou žádány. Knihy, o nichž se právě teď debatuje v New Yorku a Paříži, se přeloží za třicet roků. Líná pravice? A jaká jiná by tady mohla existovat?





Zpět