Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Svět podle Ďurička

[MF Dnes, 23. 2. 2011, str. 10] - ukázat všechny fejetony

Podnikatel Bohumír Ďuričko, ano, ten, který po autogramiádě knihy Jiřího Paroubka zastřelil Václava Kočku mladšího, sepsal ve vězení příběh svého života. Chvíli visel na stránkách Jiřího Paroubka, pak z nich zmizel a teď koluje po internetu. Jmenuje se Kočkoviny a je to zajímavé čtení. Tedy pro člověka, který bez větší újmy snese stovku popisů pohlavního styku stárnoucího podnikatele smladými přítelkyněmi, jimiž je líčení prošpikováno. 

Za tím a mezi tím však můžeme sledovat životní dráhy, po jakých moc písemných stop nezbývá. Do listopadu 1989 autor pracoval v zahraničním obchodu a cestovním ruchu. Převrat ho zastihl jako šestatřicetiletého ekonomického náměstka Sporturistu. Členství v KSČ ani podepsaný závazek spolupráce s StB ho nijak netížily, byl v nejlepším věku, novou dobu nadšeně uvítal a dal se do díla. Získal správu nemovitostí pražských městských částí, ale podnikal na tolika dalších frontách, že ani o všech pořádně nevěděl. V rozletu ho zabrzdila dobová móda, pořídil si fotbalový klub, pražskou Duklu. Zdálo se mu, že to bude dobrá investice, měl políčeno na pozemky na Julisce. K nim se však nedostal a za dva roky ho fotbalové dobrodružství málem zruinovalo: „Drahý špás, dva miliony měsíčně. Můj program byl na celý týden definitivně vyčerpán. Tenis, lov, fotbal, mariáš a práce bylo trochu moc. Přestával jsem mít přehled.“ Peníze kolem fotbalu podle autorova líčení v polovině devadesátých let nepatřily do šedé ekonomiky, to už bylo čistokrevné podsvětí, pračka na peníze zločinců a kolem nich gangsterské mravy. 

Klub nakonec musel přenechat Příbrami a vysekat se z dluhů. Značně oslabenou Ďuričkovu základnu tvořilo několik firem, z nichž měl podle vlastních slov příjem asi čtyři miliony ročně. Vlajkovou lodí mezi nimi byl pražský hotel Axa. Ďuričko vlastně nedopadl špatně: „Seděl jsem ve své luxusní kanceláři na Václavském náměstí 43 v pasáži Jalta. Měl jsem v Praze čtyři kanceláře, v pondělí až čtvrtek jsem byl pokaždé jinde. Jiný problém, jiné prostředí, jiná asistentka. V pátek jsem míval volno, většinou jsem odjel do přírody na lov.“ 

Mohl to být šťastný konec, jenže Ďuričkův svět má dva základní nedostatky. Chybí mu strop a je nestálý. 

Špatné zastropení světa je k vzteku, poněvadž člověk nikdy není dost nahoře. Koupíte za třicet milionů loď na Jadranu, ale potkáváte tam lidi pochybné pověsti, kteří mají lodě ještě větší. Spokojeně obchodujete s obecními majetky, jenže musíte myslet na korupci, která je spojena s obchody se státním. Dáte pěkné holce auto, byt a třicet tisícměsíčně, ale pořád vidíte bezostyšné týpky, kteří mají holky pěknější a dávají jim víc. Jak to říkal starý Lotrando? Zvláštní je, že čím víc máme, tím víc chceme. 

Tísnivá je také nestabilita světa. Ochočíte si starostu, ale po volbách přijde nový. Najdete děvče, které nemyslí na nic jiného než na to, jak vám udělat pomyšlení. Ale za čas se z ní vyklube vypočítavá potvora a jsou s ní starosti. Obchodní partneři jsou nestálí, politické zázemí vrtkavé. Když k tomu najedete novým člunem na skálu, je po sezoně. 

Nástup Jiřího Paroubka do vlády měl v Ďuričkových představách zahájit sezonu novou. Opatro výš. Líbila se mu myšlenka velké koalice, kterou by ve svých snech tak trochu zosobňoval právě on, starý známý pražské ODS a současně přítel nového předsedy ČSSD. V tomto rozpoložení přišel na autogramiádu, která skončila známou tragédií. 

Nebýt těch oplzlostí, kterých je ve vězeňském rukopise až příliš, doporučil bych vám Ďuričkovy memoáry k přečtení. Očividné prášilovství si soudný čtenář přebere – a po tom přebrání tu je ojedinělá výpověď o prostředí, o němž jeho obyvatelé za normálních okolností nikdy nemluví.





Zpět