Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Nové zprávy z Varšavy

[MF Dnes, 8.6.2011, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Knihovnice Historického ústavu si mě přísně změřila a povídá: „Čech? A já jsem někde četla, že Češi nemají Varšavu rádi. Že jim připadá ošklivá.“ Ach jo. Kolem dokola svazky knih, které nabádají k opatrnému čtení údajů, což je základ řemesla, a knihovnici straší v hlavě výrok z novinové ankety.

Řekl jsem jí, že my Češi jsme různí a že zrovna já mám Varšavu rád. Hodilo se to říct, a navíc to je pravda, jak jsem se opět ujistil. Varšava je pro mě opak Prahy, jíž mívám plné zuby. Po sedmi letech jsem se tam dostal na pár dní, všechny pochůzky vyřizoval pěšky, abych mohl okouknout, co je nového.

Bylo co si prohlížet. Stavební ruch posledních let proměnil podobu širšího centra, celkem se zdá, že k lepšímu. Varšava, jak ji po válce znovu nakreslil sbor urbanistů, se měla stát velkolepě založeným velkoměstem. Síť širokých bulvárů obestavěných výškovými budovami. Vzhledem k rozsahu se však plán podařilo do roku 1989 naplnit jen zčásti. Teprve teď se město vlastně dostavuje. Jak nemám rád dnešní rychlokvašené prosklené krabice uvnitř měst, tak musím uznat, že Varšavě neškodí, naopak pomáhají zacelovat zbytky válečných ran. Aspoň tam, kde se poslušně řadí podle dosavadních cest, nahrazují provizorní výstavbu a zaplňují proluky. Je to způsobené měřítkem města. Stavba, která by jinde svými rozměry zohyzdila celou čtvrť, tady na pátém kilometru sto dvacet metrů širokého bulváru v nekonečné písčité planině nad Vislou vypadá přijatelně. Může mít třeba patnáct pater a stále sahá sotva po kotníky městské dominantě, Paláci vědy a kultury.

Tento dar sovětského lidu starší generace Varšavanů dodnes srdečně nemají rády. Před čtyřmi lety řada veřejně činných lidí v petici protestovala proti uznání budovy za památku, což se prý nemá, když je to symbol polského ponížení. Část mládeže ji naopak uctívá jako pitoreskní mohylu z pravěku. Špicí se nad městem vypíná do výšky 230 metrů a dnes ji zpola obklopuje pás nových mrakodrapů. Nijak zvlášť zajímavých ve své snaze o zajímavost, ale jako celek se to snese. Stalinův ukazováček mezi nimi nepůsobí už tak hrůzostrašně.

Stavební ruch ve Varšavě umocnilo nadcházející mistrovství Evropy ve fotbale. Národní stadion se buduje na místě někdejšího Stadionu desetiletí. Ještě nedostavěná gigantická aréna se vypíná vysoko nad zástavbu, za nočního osvětlení se zdá, že u Visly ve varšavské Praze, jak se čtvrť jmenuje, přistál velitelský talíř UFO. S kým z domorodců jsem mluvil, ten mu věstí osud naší hokejové arény. Neměl jsem důvod jim to rozmlouvat. Tolik město.

Kontrolní vzorek obyvatel, moji lidé, si vede zdatně. Mají víc dětí, větší byty, větší auta, manželství jim v zápřahu středního věku drží, veškeré rozdíly oproti pražským vrstevníkům zanedbatelné. Když jsme se kdysi skamarádili, byli to všechno mladí političtí novináři. Dnes mi v oboru žádný nezůstal, pracují pro obchodní firmy a politiku už ani nesledují, večer proklábosí o dětech, jídle a cestování.

Dvě velké kulturní změny, viditelné v domácnostech i na pochůzkách: 1) tradiční vodku z měst vytlačilo pivo a víno, 2) masově se jezdí na kole. Zkrátka globalizace na plné obrátky v barácích i v lidech.





Zpět