Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Manifest proti historikům

[MF Dnes, 20.7.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Minulost není za námi, ale před námi, píše Mirek Vodrážka v knížce Manifest existenciálních dějin. Vyšla před pár týdny a obsahuje soubor názorů jednoho z účastníků nedávných sporů kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, filozofujícího hudebníka z někdejšího undergroundu. Já si v jeho manifestu přečetl to, co už jsem číst dávno potřeboval: svědectví o uvažování aktivistů bojů o komunistickou minulost, kteří jsou pro ÚSTR (nebo tam i pracují), ale nejeví žádný zájem o dějepisectví, tedy o snahy nezaujatě vypsat, jak se věci udály. Vodrážka vysvětluje, proč ho takový program nezajímá. Co víc, proč ho odmítá. A také vykládá, oč jde jemu.

Spor, který filozof Vodrážka s dějepisectvím vede, je velice starý a je to dobrý spor. Leopold von Ranke kdysi utekl z Hegelovy katedry filozofie, protože se mu nelíbilo, jak se tam svévolně zachází s minulostí. Založil si pracoviště vlastní, jehož poslání popsal skromně: historik chce jen popsat, jak se věci udály. Od té doby se Rankeho dědicové historici hrabou ve starých papírech a filozofové se tomu diví a posmívají.

Dějepisectví je podezřele nahlouplá disciplína pro filozofy jakéhokoli směru a názoru. Vodrážka na ně jde s časem. Pro něj je čas zacyklovaný uzel: budoucnost je tak z velké části za námi, minulost před námi. A hlavně všechno je stále teď s námi. Historik je pro Vodrážku příslušník oboru, který má tuto podobu času zakrývat. Svými racionalizačními technikami dějiny umrtvuje. Vodrážkova vize „existenciálních dějin“, pokud textu správně rozumím, je výzvou k jejich zpřítomňování a opětovnému prožívání. Každý den by mělo platit, že Milada Horáková je právě popravována, a toto vědomí jitřit lidské mysli. Dějepisectví se k tomu málo hodí i pro formu svých výsledků: učené texty čtenáři neotřásají. K znovuprožívání minulosti se lépe hodí výstavy, reportáže, filmy a další žánry, které pracují s emocemi, happeningy a jiné obřady.

Vodrážkovy „existenciální dějiny“ navíc nezajímá minulost jako celek. Přednostně je pro něho tématem historie společenského undergroundu: menšin, lidí okrajových, utlačovaných, perzekvovaných. O vládcích se mluví tak jako tak. Aktivismus, který Vodrážka zastupuje, se o vládce a dobové většiny moc nestará, jeho zajímají lidé, kteří by mohli zůstat zapomenutí: odtud nasazení při shromažďování osudů, dávání slova umlčovaným a stavění právě jejich svědectví do centra pozornosti veřejným odvyprávěním jejich příběhů. Obyčejně bez snah o nějaké zobecňování, počítá se s každým jako s jedinečnou bytostí. Tak vypadá v zásadních rysech program, který jsem z Vodrážkova manifestu vyčetl.

Zdá se mi, že s dějepisectvím je ve sporu vlastně náhodou. Tradiční výzkum a psaní historie, chladné studium pramenů a jeho analyticky uspořádané výsledky svedou sice mnoho, ale nečiní si nárok být jedinou formou, jak se k minulosti vztahovat. O dějinách se dá i tancovat, zpívat či básnit a lidé to také odjakživa dělají. Spor mezi emočním a rozumovým přístupem, který Vodrážka vyostřuje, mi připadá jako falešné dilema podobné otázce, zda si mýt ruce, nebo nohy. Každý člověk potřebuje oboje, v různé míře a podle situace.

Problém je vlastně jenom institucionální: s kohoutkem, z něhož teče státní podpora. ÚSTR vznikl z rozhodnutí parlamentu jako výzkumné pracoviště a ne jako Státní úřad pro jitření emocí. Myslím, že to je ten důvod, proč se Vodrážka na dějepisectví tak rozzlobil. Pojmy jako „studium“ a „výzkum“ mají v naší společnosti magickou moc a tvůrci nového ústavu je využili ve svůj prospěch. Ale současně tím Mirka Vodrážku začarovali do pozice, v níž se necítí dobře, protože ten o minulosti chce bubnovat a ne sepisovat traktáty s poznámkami pod čarou.





Zpět