Muzeum České Sibiře - regionální internetová knihovna a digitální archiv
Úvod Obec Miličín Obce a lokality Knihovna Pohlednice Příroda


Tomáš Zahradníček: Wałęsova cesta k českým čtenářům

[MF Dnes, 30.11.2011, str. 14] - ukázat všechny fejetony

Málo elektrikářů napsalo tak tlustou knihu jako Lech Wałęsa, jehož paměti právě vyšly v českém překladu. Neříkám to proto, abych si užil slastný pocit maturanta. Ke své původní profesi se Wałęsa v knize hlásí, zdůrazňuje ji, aby podtrhl výjimečnost své životní cesty synka ze zemědělského Zapadákova do prezidentského paláce.

Nastupoval tam před Vánocemi 1990. První projev odříkával pomalu. „Nesměl jsem se splést. Moji kritici čekali na chybu. Nemohli se smířit s faktem, že prezidentem se stal dělník.“ V té době už mezi své kritiky počítal hlavně bývalé přátele ze Solidarity. Dávali najevo, že Wałęsa se už zapsal do dějin jako vůdce stávky v Gdaňsku v srpnu 1980 a šéf nezávislých odborů v následujících měsících, ale že se nehodí za hlavu státu. Co mohli dělat, když se prezidentem stát chtěl a vyhrál přímé volby? Nakolik roli zvládl, je v Polsku předmětem sporů. V knize svá počínání vysvětluje a obhajuje, přímočaře a zajímavě, rozhodně stojí za přečtení.

Zvlášť u nás, kde byl dosud velice málo přítomen. Na Západě ho v dobách největší slávy v letech 1980–81 znali v každém obýváku. Osudy Solidarity se tam prostřednictvím televizních zpravodajů, působících tehdy v Polsku skoro bez zábran, sledovaly v přímém přenosu a její hřmotný vůdce byl důvěrně známou postavou, sympatickým hrdinou. Od nás, od sousedů, byl zato velice účinně odstíněn. Skutečnost, že velká část české veřejnosti neměla lepší představu, kdo Lech Wałęsa vlastně je, zaznamenal v roce 1990 jeden český emigrant jako své překvapení při návratu.

Bez dobového televizního zážitku je Wałęsa těžko přeložitelný do cizího prostředí, jako ostatně každý charizmatický tribun. Nepsal eseje, které jsou stejně elegantní v každém jazyce. Kombinace zbožného katolíka s odznáčkem čenstochovské madony na klopě s odborářským předákem působila u nás nezvykle a mám dojem, že na velkou část veřejnosti spíš odpudivě. Neprojevoval žádné nadšení pro české věci, které by tento dojem napravovalo, naopak. Prezidentem se stal rok po Václavu Havlovi a v jejich vztazích bylo znát, že jim to neklape, že si překážejí. Havel pak stejně jako mnoho jiných vycházel lépe s taktním vůdcem postkomunistů Aleksandrem Kwaśniewským.

Wałęsa už jedny paměti vydal, po Nobelově ceně míru, kterou dostal v roce 1983. Kdysi jsem je četl a neudělaly na mě velký dojem. Těm novým a právě přeloženým, nazvaným Cesta k pravdě, dává půvab polemický zápal. Wałęsa je psal v době, kdy nová generace historiků svázaná politicky s bratry Kaczyńskými začala přehodnocovat disidentské výklady, k čemuž někteří nadužívají spisy tajné policie. Wałęsa, který při svém prvním zatčení v prosinci 1970 podepsal cosi, co se už nikdy nenašlo, vychází z nejhloupějších nových výkladů jako agent celoživotně sabotující protikomunistický odboj (takových knih už vyšlo několik, článků bezpočet). „Dobře, že to udělali nyní, za mého života,“ napsal Wałęsa, nadechl se k dlouhé odpovědi a vzal rovnou i všechny ostatní výtky, které mu utkvěly v paměti.

V závěru knihy se omlouvá, že je jeho výklad trochu nepořádný, což je ostatně i překlad. Pořádných knih je však dost. Wałęsa se tu ukazuje ve své velikosti i ve svých umanutostech. Cítíte, že knihu nedával dohromady dvorní písař, takhle vypráví sám Wałęsa, chaoticky a tajnůstkářsky, sebestředně i podmanivě. Českému čtenáři se knížkou vlastně poprvé zprostředkovává důvěrné setkání s jedním mimořádně zajímavým sousedem.

* * *

Ještě dodatek organizační. Loučím se dneškem jako autor pravidelného zápisníku, po čtyřech letech je čas předat štafetu. Kolegům přeji přízeň Klió, múzy dějepisců, všem pak hezký konec letošního roku.





Zpět